Dnes jsme realizovali již tradiční podzimní výstup na Studenec. V našem týmu byli rovnoměrně zastoupeni muži i ženy - dámy - paní Eva a paní Gerta a pánové Jarek a Mirek. Počasí nám víceméně přálo - i když bylo zataženo , nepršelo, ani nemrzlo. Jeli jsme autobusem a už při čekání na zastávce u Lídlu nám mlhou zahalený Zámecký vrch signalizoval, že dnes to tedy opravdu bude stát za to. A opravdu. Vystoupili jsme v Horní Lísce a začali stoupat po silničce krásným bukovým lesem. Cáry mlhy hnal vítr kolem našich tváří, mlha houstla a siluety stromů i našeho průzkumného 
pánského oddílu se v ní začínaly ztrácet. Minuly jsme pomník Rakousko - Pruské války a vystoupili z lesa. Otevřel se nám pohled na širý prostor až po hrdlo zaplněný šedavě bílou kaší a právě do ní jsme se neohroženě pustili a št´astně dorazili až k odbočce na vrchol. Čekal nás nejobtížnější úsek. Zatím co pánové spěchali vzhůru jak hraví kamzíci, nepohrdly některé dámy pomocí horské nákladní lokomotivy. Okřídlenou se stala věta - já už nemůžu- a vzápětí odhodlané JDEME z týchž úst. Černě 
se lesknoucí chodník z čedičových kamenů byl zrádně kluzký,a le nemohl nás zastavit. Vrchol byl dosažen všemi účastníky a svačinka pak byla kýženou odměnou. Nejodvážnější pak vystoupili i na rozhlednu. Cesta dolů byla jako vždy ještě obtížnější. Přes všechny pesimistické prognozy jsme 
dokonce stihli i zpáteční autobus a s nákladem šišek se vrátili do Kamenice. Náš tým si za svůj nadšený výkon vysloužil sladkou odměnu v podobě návštěvy cukrárny. Klobouk dolů.

Vejražka Vít