Ani na nebi, ani na zemi, ani v hlubinách mořských! Nýbrž ve spleti ocelových lan. Zavěšena jako opice v liánách, stoupá naše skupina neúnavně vzhůru úbočím hory. Ochranné náruče nás nadnáší. Jsou to zejména: 1.) legendární oblak, který nás zahalí jako kouzelný plášť, kdykoli se semkneme a stojíme spolu - ať už v čekárně anebo v gondole lanové lodi, v biografu nebo v kavárně, v autobusu nebo na kolotoči anebo někde úplně jinde ve Vesmíru: vždy máme nerušený prostor, jen když stojíme spolu 2.) stálé vzývání Žemliččina mlýnku, vyplňující všechny propasti a hlubiny pod námi i nad námi: Ješíš Marjá,  Ješíš Marjá 3.) Jendovy tlapy, bezpečně třímající volant automobilu anebo ruku vrávorajícího anebo celé tvoje hroutící se tělo. Potom, když slunce stálo v nadhlavníku, řekl Mirek: "To máme dneska vymeteno!"(šťastný Mirku, kdybys jen věděl, jak dlouho už trvá to moje "dneska"...). Sluncem a nedozírným prostorem zjasněný Jiřík prohlásil jako prorok stojící na hoře zástupu turistů:"Všude je mír! Bůh mi to řek!"(Bůh je tady na kříži vymrštěn vysoko vysoko do prstence bolesti a utrpení, obepínajícího člověkův svět. Je dobře poznatelný. Z nitra člověka i z nitra Vesmíru. Bohem zjasněný Jiříku!). Přemek nikde ani na okamžik neodložil svou velikou igelitku a projevil tak naši odhodlanost, Slávek nikde ani na okamžik nepustil Ivetčinu dlaň ze své a projevil tak naše srdce. Potom, to už zas dole, při zemi, na dubském náměstí, bylo kafe. A potom - konečně! konečně! - širý a sladký a bzučící a podmanivý pokoj kotelských lip. Z jejich kořenů vyrostla kdysi dávno  hora Ještěd.

Jiří Sucharda