Charita Česká Kamenice

Dnes jsme byli s našimi klienty pod vedením Markétky a Zdeničky na príma výletě na Křížovém Buku. Odtud se vydali zdatnější s Markétkou a Martinkou cestou lesem zpět do České Kamenice. Martinku doprovázely její děti, Vendulka a Toník. My zbývající jsme se procházeli po lese, odpočívali na pařezech, vnímali krásu a dary lesa a radovali se ze slunečních paprsků prosvítajících mezi stromy. Já jsem doprovázela Jožku a nechala jsem mu volné pole pohybu. Tiše jsem jej následovala, v lese jsem si sedla kousek od něj. Jožko šťoural větvičkou do jehličí, lámal ji, prohlížel si ptačí pírko, které jsem mu položila na koleno, já jsem prohlížela borůvčí kolem sebe. Nalezenou borůvku jsem věnovala Jožkovi. Jožka si to namířil zpět k hlavní silnici. Každou chvilku se zastavoval, sedal si na zem nebo se opřel o strom. Bolely jej nohy. Zavedl mne na prosluněnou paseku. Opět jsem si sedla na blízký pařez a těšila se krásou jehličnatého lesa. Utrhla jsem si jemnou travinu a připomněla si,jak hezky šimrá po tvářích a krku. Nikam jsme nespěchali, jen tak, jsme si seděli. Na dohled se rozprostírala stará usedlost Křížový buk. Je v ní soukromé muzeum vojenských věcí. Jeho paní prý šije pěkné, batikované kalhoty. Jožko se dal opět do pohybu. Došel k cestě, po které se vydali naší turisté a vydal se po ní. Otočila jsem se nazpět a zahlédla jsem obrázek, jako z pohádky. Ve slunečním svitu se k nám po cestě blížili dva bílí koně. Na prvním sedělo mladé děvče. Pojednou jakoby splynuli v jednoho." Tak kolik jich je? "Byli dva. Ten druhý šel ukázněně těsně za prvním koněm, veden dívkou za vodítko. Byli krásní. S Jožkou jsme stáli na okraji cesty a chvíli se za nimi dívali. Vraceli jsme se zpět mírným stoupáním. Blížila se k nám kolegyně Zdenička s Vlastíkem. Pan K. a K. zůstali opodál. Jožko musil odpočívat. Lehl si na zem u cesty. Na druhé straně cesty u vzrostlého smrku, zrály drobné, lesní jahody. Pěkně voněly. Jak je to dávno, co jsem je ochutnávala. Kdy jsem byla naposledy v lese? Pobývat v lese a nikam nespěchat, poslouchat lesní ptactvo je odpočinek. Poseděli jsme s ostatními na lavičce a Jožko se náhle vydal cestou zpět k lesu. Nelenil a pospíšil si. Rozběhla jsem se za ním. Jožko, za chvíli nám jede autobus, pojďte, vrátíme se."Zostra se na mne podíval."Du tudy."Pospíchal dál."Jožko, já vás tady nechám." Byla jsem na něj nazlobená."Napříště vás s sebou nevezmu."To už přibíhala Zdeňka a v klidu mluvila na Jožina. Pane K., pojďte nazpět, tamta cesta je daleká. To byste nedošel. My se svezeme do Kamenice pohodlně autobusem… Já jsem do hovoru nevstupovala. Dopadlo to dobře. Autobus nás dovezl zpět krásnou prosluněnou krajinou do České Kamenice. Zdeňka vybrala s Vlastíkem v obuvi sportovní boty, místo těch žraločích. Pan K. že prý dojde na charitu sám, tak doufejme, že nechytí slinu pivní, nebo nezůstane sedět na slunci. Poseděli jsme s Jožkou na lavičce na náměstí. "Jožko, dal byste si zmrzlinu? Vanilkovou? A já citronovou."Tak jsme naše putování, završili osvěžující tečkou. Na charitu později dorazili i naši turisté. Společné výlety a sdílení, utužují mezilidské vztahy. Děvčata nás fotila. Přibude nástěnka z výletu. Je to príma. Máme své bojůvky vnitřní. Sluneční lázeň hladinu zklidní.